Milan Sýkora

Květen byl z hlediska konzumované kultury silně podprůměrný, alespoň v objemu dávek. Ale zase to byly “pokrmy” vydatné a velmi chutné… Maturity zaberou hodně času a mně sežraly polovinu května.

Přečetl jsem avizovaný Román pro muže od Michala Viewehga a kniha mě poměrně dost překvapila – autor jako by zdrsněl a přestal si brát servítky (mimochodem, když jsem toto slyšel prvně, nevěděl jsem, co je onen servítek, ale už vím, že ubrousek…). Je to tedy kniha takříkajíc bez ubrousku. Jenže s ní stejně mám malý problém – nějak to Vieweghovi nevěřím, jak by si na to jen hrál či co, prostě mám dojem, že je to jakési divadýlko, obzvláště tam, kde se mluví o pocitech a dojmech úspěšného spisovatele… A to drsné výrazivo taky nějak kulhá… jako by ho používal tam, kam nepatří, zatímco tam, kde by živí lidé z masa a kostí mluvili zcela sprostě, překvapivě, divně a zbytečně filosofují, nebo spíš pseudo-filosofují. Nevím, fakt. Ale zase – kdo skutečně vůbec nic nehraje a nepředstírá? Neznám takového člověka ani ve skutečnosti a navíc literatura je jedna velká (nebo malá, to jak kdy) hra. Zapletalovi Půlnoční běžci jsou těžká kniha a čtu ji po malých dávkách (a jak už jsem říkal, není to poprvé, takže nemám kam spěchat), aby se mi třeba nepřitížilo…

Byl jsem v divadle ABC na hře Pan Kaplan má třídu rád. Původní povídka od Leo Rostena je velmi nedramatická, ale divadlu ABC se v režii Miroslava Hanuše podařilo takřka nemožné – jednak z knihy vznikl muzikál (!!!), jednak je představení velmi náročné i v tom, že vlastně celá třída tvořená běženci prchajícími z různých koutů Evropy je celou dobu na jevišti a všichni jsou stále v akci. Nemám rád muzikály, ale tento se mi opravdu líbil – a píseň, v níž se praví Hitlere, ty vepřové prase, je prostě luxusní. Stále vitální Lubomír Lipský v roli starého Francouze nebo Jitka Smutná nalíčená jako černoška a hrající živě na kontrabas, to jsou zážitky opravdu skvělé. A díky Martině za lístky do první řady (resp. její kamarádce, kterou jsem v životě neviděl a která jich měla nějaký podivný přebytek a zbavovala se jich zadarmo, přestože stály 350 korun), protože je vyprodáno na měsíce dopředu a na toto představení se dostat není zrovna snadné.

Hudba se skládala hlavně z poslechu CD v autě a také na PC, když jsem pracoval. Elán se chystá vydat nové CD nazvané “Anjelská daň” a podle toho, jak zní promo singl Rockerhotel, je rozhodně na co se těšit. Už aby to bylo…! Dále mě květnem provázel Bryan Adams, a to zejména jeho loňské album s lakonickým titulem “11” a také soundtrack k filmu “Spirit: Stallion Of The Cimarron” z roku 2002, a to jak v anglické, tak i francouzské jazykové verzi. Per Gessle produkuje neuvěřitelné množství hudby a jeho švédsky nazpívané (a opravdu unikátní) demosnímky či oficiálně vydané album “Mazarin” (2003) se mi líbily a vždycky líbit budou, to je jednou jasná věc. Závěr měsíce patří hudbě pro mě zcela netypické – totiž Eros Ramazzotti vydal nové album nazvané “Ali E Radici” a je to prostě dobré, byť si o autorovi a jeho italských popěvcích myslí kdokoli cokoli – mně je to jedno. Totální konec měsíce – a v jistém slova smyslu i poměrně symbolicky – obstarali Depeche Mode s novým albem “Sounds Of The Universe”, kde zejména píseň “Wrong” mě svou totální deziluzí a děsivým klipem opravdu dostala. U depešáků je málokdy jasné, jak to vlastně myslí – proslavili se kdysi třeba tím, že své stylově černě oděné fanoušky naprosto odrovnali tím, že na pódium se dostavili komplet v bílém…

Z filmů jsem toho moc neviděl. Snad jen český Normal, který byl temný, drsný, modro-černý a vadilo mi na něm jediné – angažmá Dagmar Havlové. Těžké a charakterní role jí prostě nevěřím, nemůžu si pomoct. Zato Milan Kňažko v titulní roli masového vraha je přesvědčivý tak, že na něj nejde zapomenout po opuštění kina – je tomu právě naopak. Film byl místy poměrně rozvláčný, možná mohl být i kratší, ale jeho nápad i jakési “morální poselství” stojí za to. Advokát se snaží prokázat, že jeho mandant je duševně chorý, aby ho soud nepopravil jako nenapravitelného zločince, nicméně vrah je shledán duševně zdravým a normálním. Po zásluze je popraven – ale těžko zapomenout na větu “… a pak se v Německu stalo to, že spousty normálních lidí dělaly ještě daleko horší věci…”. Zmíněným PAK se myslí doba po roce 1932 – a tak si při odchodu z kina a celou cestu domů člověk říká, CO nebo KDO je vlastně vůbec normální…

Oba letošní maturitní týdny jsou šťastně za mnou, za nimi… zkrátka za námi. Tento rok však měly maturitní zkoušky několik zvláštností, které v minulých letech buď neexistovaly, nebo jsem si je neuvědomoval.

Maturity jsem si opravdu užil – měli jsme totiž celkem 5 tříd čtvrtého ročníku, přičemž já jsem se jako zkoušející a přísedící vyskytoval ve čtyřech z nich. První týden patřil oběma třídám ekonomického lycea a zejména “mé” 4. LA, kde jsem vyučoval češtinu celé 4 roky a dějepis 3 roky (ve čtvrťáku dějepis už není), tudíž jsem si vydatně zazkoušel. Celkem jsme spolu strávili bezmála 600 vyučovacích hodin, a to už je opravdu pořádná porce. Neskromně se domnívám, že to byly hodiny v drtivé většině příjemné a mně i studentům toho hodně daly – a nemluvím zde jen o učební látce, aby bylo jasno…

Učili jsme se, opakovali, trénovali sloh (a chvílemi se i nepokrytě flákali, protože to je také potřeba)… a myslím, že se to všechno vyplatilo. Udělalo mi  radost, že se na učení a přípravu nikdo nevykašlal a že vše bylo korunováno stoprocentním úspěchem – abych se vyjádřil srozumitelně, pak je třeba říci, že všichni odmaturovali. Někdo možná nebyl se svým výkonem až tak spokojený, ale stres a poměrně velká suma toho, co bylo třeba se na 4 maturitní zkoušky v jediný den naučit, občas vykonaly své (zejména ten stres a strach, ale tak to prostě chodí). Letos jsem také systematicky fotografoval, protože sice tyto události ve škole prožívám, ale ještě nikdy jsem se k nim nemohl vrátit prostřednictvím fotografií… a tak vzniklo několik unikátních souborů snímků: 4. LA píše sloh (8. dubna 2009), poté 4. LA(st) aneb Poslední zvonění (7. května 2009) a nakonec i největší série Maturita 2009 (18. – 21. května 2009), kam jsou zařazeny i fotografie z večírku 4. LA (22. 5. 2009). Takový komplet není až tak běžná věc, myslím… ;-).

První týden maturit neměl chybu – a bavil mě. O to víc, že 4. LA i 4. LB byly dobré třídy a bylo takřka jisté, že vše dobře dopadne. Velmi dobře jsme zvládli i maturitu z dějepisu, z něhož maturovalo celkem 7 lidí – a uměli opravdu dobře. Jen málokdy jsem si vzpomněl na fakt, že toto jsou poslední normální maturity – tedy asi poslední, protože kdo ví, co zas politici a jiní “odborníci” vymyslí. Státní (a už se raději říká nová, aby v tom průšvihu, který zcela jistě nastane, byl stát takzvaně “nevinně”) maturita není vůbec připravená, nikdo neví, co a jak bude či nebude (pokud vůbec bude); údajně probíhá jakési generální testování, ale slyšel jsem o něm jen asi z páté ruky a vůbec nic konkrétního, jen že cosi kdesi možná je. Do konce října 2009 by se měli letošní třeťáci přihlásit k maturitě a měl by fungovat nějaký informační systém; ten ovšem fungovat nemůže a nebude, jelikož není ještě ani ukončeno výběrové řízení na jeho poskytovatele. Příští rok to bude prostě divné… a pád vlády, resp. nástup oné úřednické, která je spíše “udržovatelkou chodu” (případně je jejím úkolem zamaskovat největší průšvihy), věci nevyjasnil, spíše je ještě více zamlžil a zamotal, takže teď už opravdu nikdo neví, co (a jestli a kdy) bude nebo ne. Politici, opravdu díky za to, že nemůžeme studentům zodpovědně a závazně říci, co je vlastně čeká, když to nevíme ani my sami… Jděte se vycpat – nebo možná rovnou do pr* … hm, však víte kam.

Druhý maturitní týden jsem takříkajíc odpříseděl ve 4. A a 4. C – tyto třídy jsem nikdy neučil, ale 4. C přece jen znám daleko lépe než 4. A, kde jsem snad nikdy neměl ani suplování. V céčku jsem tedy aspoň přibližně věděl, co mám čekat, a většina lidí v češtině překvapila spíše příjemně. Zato ve 4. A bych 4 studenty – kdybych byl zkoušející – od maturity vyhodil, bylo to až ostudné, jak si koledovali o vyhazov a jak se na přípravu jednoznačně vybodli. Nicméně o známkách se hlasuje a já výsledky hlasování respektuji. Prošli tedy všichni. Jediná spřátelená třída mezi obchodními akademiemi bylo béčko, kde znám všechny (mívali jsme spolu dějepis), a tak jsem sledoval vývoj i tam… Opět jsem byl dennodenně vybaven malým fotoaparátem, a tak ve 4. B a 4. C ve dnech 25. až 28. května 2009 vznikl i další reportážní soubor z letošních posledních normálních maturit – a myslím, že se povedl…

Děkuji všem a přeji jednak pěkné (a dlouhé) prázdniny, jednak samozřejmě úspěchy v dalšímu studiu i životě… a přijďte se podívat. Sobě i dalším studentům pak přeji, aby se státní maturity v té podobě, v jaké jsou “připraveny”, nikdy nekonaly.

Slobodienka moja, všetci sa ťa boja
No ja som slobodný už mnoho, mnoho dní
Aby bolo jasné, na svete je krásne
Aj keď je šialený, nič sa tým nemení

Nebudem iný, nebudem,
než som bol celý život svoj
Nik múdry z neba na zem k nám,
na zem k nám biednym nespadol
Nebudem iný ako som,
vždy budem kričať z celých síl
Nebudem iný ako chcem,
nebudem iný, ďakujem!

Sloboda, sloboda, nikdy sa nepoddá
Kto verí vycíti, čo iný nevidí
Nech ma čo chce čaká, nedajú mi zákaz
Vyletím do výšok, nepadnem z vlastných nôh

Nebudem iný ... ďakujem!

Budu se opakovat, ale nedá se nic dělat… prostě mám radost, když někdo, jehož hudbu jsem poslouchal kdysi dávno, hraje dál a navíc dobře… že není vlastní karikaturou. To by mě mrzelo, protože jako by mi někdo ukradl kus vlastních dějin. Ale v tomto případě to tak není a nebude…

Texty Petera Nagye jsou skvělé. A posledním albem Labute a havrany, kde je na bonusovém disku unplugged koncert, mě přesvědčil o tom (tedy spíše potvrdil, co jsem si dávno myslel), že někteří lidí a některé písně nestárnou – dokonce se stávají lepšími… A to je CO? A to je dobře :-)

Duben, přestože se kdysi nazýval měsícem knihy, je v mém podání poněkud nekulturní, jak se zdá. Dočetl jsem Kobovu garáž a bude třeba si půjčit další knížky Zdeňka Zapletala. Mám tady vlastní Půlnoční pěšce, ale nevím, jestli se do nich pustit. Depresivnější knihu aby pohledal… Mám tam hodně věcí podtrhaných z dřívějších let – a je to síla; i když se do knížek nemá čmárat, tímhle zrovna tato kniha pro mě dostala ještě další rozměr. Asi do toho stejně půjdu, to je jasné, jen musím posbírat odvahu. V náhlém hnutí mysli jsem si minulý týden pořídil malou knížku Michaela od Miloše Urbana, mého oblíbeného autora. Poprvé vyšla v roce 2004, ale to ještě pod pseudonymem Max Unterwasser – prý že se autor neodvážil podepsat pod tak drastický text. Autor sám považuje tuto knihu za své nejtemnější a také nejvíce náboženské dílo, jak se praví v úvodu, tak tedy bůh se mnou (jestli je)… Teď už je podepsaný normálně, asi důvody k užívání pseudonymu (mimochodem – Unterwasser je určitě míněn jako Podvodník). Zatím nemůžu o knize říct nic víc, než že mě láká ta temnota, když takové jsou všechny Urbanovy knihy a tahle je prý nejvíc. Vypadá to na opravdu hutné zážitky… Jako oddech bych si konečně mohl přečíst vypůjčený (a ostudně dlouho nevrácený) Román pro muže od Michala Viewegha…

V hudbě to bylo o něco pestřejší. Duben 2009 je totiž takový slovenský měsíc – poslouchal jsem Elán a jejich alba “3000” (vydáno 2000), “Tretie oko” (2003) a ze starších “Rabaka” (1989) a “Odpojený… Unplugged” (1998). Také Team se svým albem “11” (2007) se vrátil do mých uší a je to návrat pěkný, třeba “Budem ťa chrániť” je sice možná podle některých komerční cajdák, ale podle mě je to vynikající písnička a musím si ji pouštět pořád dokola, nedá se nic dělat. Co si myslí ostatní, mi může být fuk.

Peter Nagy vydal nové dvojcédéčko s názvem “Labute a havrany”, kde jsou nové písničky a také bonusový disk s akustickým koncertem takových věcí jako “Poďme sa zachrániť” nebo “Aj tak sme stále frajeri”... Album je vydané u příležitosti 25. výročí vstupu Petera na hudební scénu. Je to určitě pěkné výročí a Peterovi blahopřeji, že neztratil nic z toho, proč jsem ho rád poslouchal a poslouchám, ale taky je to takový pomníček toho, že jsem starý – vždyť já si to pamatuju… “Labute a havrany” jsou vynikající album… a musel jsem ho mít, když přece mám všechna alba od roku 1984, kdy vyšlo “Chráň svoje bláznovstvá” a já si koupil velké elpíčko a pršelo a já se hrozně bál, že se mi rozmočí obal, a tak jsem běžel a určitě od tramvaje domů vytvořil svůj vlastní osobní rekord.

Viděl jsem film bratří Cohenů s názvem Burn After Reading (2008), tedy “Po přečtení spalte”. Nemám rád Brada Pitta, který zde navíc hraje mimořádně přitroublého pracovníka fitness-centra, ani George Cloonyho, jehož podivná slizkost je zde ještě zdůrazněna ohavným charakterem postavy, kterou hraje. Nemůžu si pomoct, ale světové idoly mi většinou připadají velmi nesympatické, ať si říká a píše kdokoli cokoli. Jinak film tedy nic moc, milí bratři… Raději jsem se podíval znovu na Čas sluhů (1989) od Ireny Pavláskové a výkony Ivany Chýlkové a Karla Rodena, stejně jako mrazivě drsný scénář, mi filmové chutě opět vylepšil, a to až tak, že jsem si pustil i Čas dluhů (1998); ačkoli takové ty druhé díly zrovna extra nevyhledávám, tento je zkrátka výborný. A to dokonce tak, že Lucii Bílou od té doby, co jsem film viděl poprvé, považuji za dobrou herečku, byť bych si žádné její album asi nikdy dobrovolně nepustil, poněvadž jakožto zpěvačka mi nic neříká.

Na televizi se sice dívám denně, když kolem ní procházím, ale skoro nikdy ji nezapínám – leda tak jako monitor pro DVD… Ani zprávy už nesleduji, protože to se rovnou můžu dívat třeba do kanálu nebo na smetiště. Mám alergii na naprosto všechny české politiky (s čestnou výjimkou Karla Schwarzenberga, který je na zcela jiném levelu než jiní, a to i v evropském měřítku – větu “Když si je pochytali, ať se o ně postarají” jako jedinou rozumnou odpověď na podivný úkol umístit po světě jakési “teroristy” držené Spojenými státy na Guantanamu si netroufl říct v Evropě kromě něj vůbec nikdo!), na ostudné české předsednictví EU, na fotbal, zdravou výživu, reklamy na krémy proti vráskám… Televize není kultura a nestojí za to se na ni dívat - aspoň většinou ne.

Napsal jsem také pár písniček, ale to sem již tradičně nepatří – i když si neskromně myslím, že je to také kultura, není to nic, co bych konzumoval od jiných – a toto je čistě konzumní článek. Něco jako kulturní jídelníček. Tak dobrou chuť…